PAG - z pohledu Bobeše OK1NZJ

My všichni na molu v Zadaru

Před apartmánem

Vojta OK1ZHV a Marek OK1MV

Hezká těla Vojty a Bobeše

Na pláži

Hrajeme "Tetris"


Jak již Vojta OK1ZHV anoncoval, první týden září hradecká sekce sdružení Prdec zorganizovala výjezd do 9A pro radioamatéry a digitální fotografy. Vojtův deníček podaný formou beletrie bude následovat, zde "jen" krátké postřehy od Bobeše OK1NZJ.

Osoby a obsazení:
Náčelník: Vojta OK1ZHV
Podnáčelník Zdeněk OK1NZJ (Bobeš) + fotograf
Tlumočnice a kuchařka: Velká Terka (obojí dokonalé) + fotografka
Webmaster: Vojta (Pidlich) - web bude :-) + fotograf
Radioamatér: Marek OK1MV (Mourek) + fotograf
Fotografky: Malá Terka, Míša, Jitka

Věkové složení: zhruba 13-14-16-17-17-17-48-51 bez bližší specifikace

Technika:
WW Transporter, Yaesu FT-857, 2 x Yaesu FT-817, Kenwood TS-480SAT, tuner LDG AT-100Pro, zdroj Alinco DM-330MVE, anténa Inverted vee. Canon EOS 400D, Canon PS G9, Minolta Dimage Z3, Canon PS 530, Canon PS 540, Panasonic FZ30, Canon EOS 20D, Canon P3 IS, Olympus mju 750. Plno přehrávačů, sem tam nějaký notebook.

Stručné postřehy: CO jsme Zvojtili a jiné pamětihodnosti aneb – každý má své zářezy:
(psáno nikoliv chronologicky, ale jak si Bobešova sklerotická hlava postupně vzpomíná)
  • Vojta zapomněl: zdroj k radiostanici, máslo, kafe, notebook pro fotografy, flašku.
  • Bobeš zapomněl: notebook pro fotografy, flašku i zdroj vzal.
  • Pravdou je, že fotografové se předem s prosbou o notebook neozvali.
  • Krátce po odjezdu se ozvalo „Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty hnědý podšálky ztratí, budete muset pít z těch rozpálenejch bílejch. A to se fakt nedá.“ Vydrželo nám to komplet celou dobu pobytu i cesty domů.
  • před Budapeští jsme chtěli jet podle GPS. Skončili jsme ve skladištní oblasti na kraji města u supermarketu.
  • Když Bobeš vyzvedával lístek na dálnici, najel moc daleko od výdejního stojanu. Plná flaška Coca Coly, bydlící ve dveřích, se po jejich otevření nenávratně skutálela do chorvatského vnitrozemí a Bobeš se málem uškrtil na bezpečnostním pásu.
  • Velká Terka neustále volala na Pidlicha, že jí z bezpečnostního pásu dělá korzet.
  • Diskuzi o tom, že ta skupinka postarších lidí bude asi na parkovišti na začátku Chorvatska grilovat, ukončilo to, že si jeden z nich oblékl bílé roucho a z přenosného grilu se stal přenosný oltář.
  • Poslední zastávka na parkovišti před příjezdem se vyznačovala silným větrem. Naší nejlehčí slečnu, Jíťu, nám vítr málem odvál. Zaujal nás jeden Pražák, který kolem nás projel snad čtyřikrát. Zjevně čekal na kolegu v druhém autě. Každopádně vypadal podezřele a od druhého průjezdu jsme mu mávali.
  • Po příjezdu jsme měli zaplatit lázeňskou taxu, na apartmánech neměl být toaletní papír a ručníky.
  • Lázeňskou taxu jsme neplatili, na apartmánech byl toaletní papír a ručníky.
  • Místní cestovku jsme podle popisu z Čech nemohli minout. Byla to pravda, jen hledání cesty k ní nám v malinkém městečku zabralo 15 minut. Pak už jsme ji neminuli.
  • První den u vody – Míša vstoupila po kolena do moře a zařvala „Bacha, voda!“.
  • Na Vistách odmítalo fungovat ovládání radiostanice. Bobeš zvolil 10 let starý „záložní“ notebook. Ten se po prvním spojení s námi rozloučil „Na věčné časy a nikdy jinak“. Od toho momentu nový notebook s jankovitými Vistami začal fungovat na 1000 %. Žárlivec jeden!
  • Při poklidném provozu se zakouřilo z Vojtového interfejsu mezi počítačem a rádiem. Odlišnost – běžně se kouřilo z interfejsu mezi židlí a technikou.
  • Při ranním spojení ve fónii se Bobeš bavil s Moldavcem. Rusky, nahlas. Znamenalo to těžké psychické trauma pro Pidlicha, kterého to v 8:40 probudilo. Není na ruštinu zvyklý :-)
  • Bobeš při pravidelných ranních čtvrthodinkách ruštiny potřeboval připomenout, jak se rusky řekne „ostrov“. I zeptal se radioamatéra z Kaliningradu „How is in Russian language translated word ISLAND?“. Odpověď byla stručná: „OSTROV“. Reakce posluchačů už tak stručná nebyla :-)
  • Poslední vysílací večer Bobeš zjistil, že není pravda, že by pásmo 80 metrů bylo tak zarušené. Všimnul si totiž, že ranní Mourkovy pokusy s fónií byly sice neúspěšné, protože OK stanice ho buď neslyšely, nebo odmítaly vetřelce do svého kolečka, ale byly bez šumu. Kdežto digitální – no, darmo mluvit. Cvičně odpojil z notebooku zdroj a ejhle, notebook na baterii znamenal čistý příjem digitálních módů bez rušení.
  • Pidlich pravidelně psal spolužákům do školy SMS-ky, jak moc si užíváme. Závistivci mu pravidelně odpovídali jednotným oslovením. Bylo to "Zmr.e" - místo tečky doplňte d. Nejkrásnější SMS-ka prvního září zněla: „Jsme tady ve třídě. A to, že tady nejseš, se nám ale vůbec nelíbí. Zm.e !“
  • Zjistili jsme, že nemůžeme dělat rychlé pohyby (někteří starší 50-ti let).
  • V obchodech jsme vyžrali Ajvar. Totálně.
  • Malá Terezka zjistila, že pergolu u verandy zakrývají větve vinné révy a nad sušákem prádla je fíkovník. Obojí obsypané plody. I snažila se o totéž, co jsme provedli s Ajvarem.
    Jíťa si oblíbila kostkový cukr – asi pod dojmem vtipu Přijde pán do prodejny potravin a říká – „chtěl bych kilo kostkového cukru nebo nějakou jinou levnou bonboniéru pro tchyni“ :-)
  • Byli jsme se namazat léčivým bahnem v „kališti“ hned u pláže. Někteří z nás tak připomínali černou zvěř, že si Bobeše a malou Terku i ostatní turisté fotili.
  • Elektronici konstatovali, že uvařené nezamíchané špagety výrazně připomínaly ploché lepené kabely, výrobek bývalého n.p. Kablo Vrchlabí. Díky Míšo!
  • Chorvatům končí sezóna – z hospůdky na pláži nám odvezli hokej, fotbálek, v pět odpoledne nebyla v pizzerii pizza. Postupně zavírali stánky v Povljaně. Neřádi! Okolní civilizované státy se snaží natahovat sezónu co nejdéle. Holt už mají asi vyděláno.
  • Míša si celý večer stěžovala, že jí nesvítí lampička. Zjevně poslechla Cimrmanovu radu „Zkuste to bez drátů, milý Marconi!“ Po připojení do sítě svítila. Ta lampička.
  • Cestou zpátky se po vstupu do Maďarska našemu řidiči zdála být odbočka k budce, kde prodávali dálniční kupóny, podezřelá, a doufal v první benzinku. Ta nejbližší 200 km od přechodu, ji nevedla. Riskování ukončil snímek policejního radaru. Následující pumpa už kupóny vedla.
  • Na první benzince v Maďarsku jsme chtěli tankovat. K té opravdu první, jen 200 km od hranic jsme dojeli těsně před bliknutím rezervy. Pokus o načerpání mimo dálnici nevyšel, stařík obsluhující čerpačku u jakéhosi „JZD“ na kraji vesnice zjevně znal jen hrací karty, nikoliv kreditní.
  • Vojtu to natolik vyvedlo z míry, že i bez přispění Bobešovy GPS nabral směr zpět na Chorvatsko. Tak jsme si jeden asi 25 kilometrový úsek maďarské dálnice k nejbližšímu sjezdu projeli dvakrát. Vlastně třikrát.
  • Bobeš nechal nakonfigurovaný GPS záznamník na logování po jedné sekundě s vypnutým záznamem rychlosti. Pozůstatek Jedlové, kdy se natáčela letadla ve vzduchu („Blbý tábor a pozdravuj psa“.) Taky dobře, aspoň je cesta lépe zalogovaná a nenapadnutelná.
  • Velká Terka místo protlaku na zapečené těstoviny poslední večer omylem koupila směs na pizzu. Plnou oliv, které ½ z nás nejedla. Díky Terko za skvělý omyl! – my ostatní jsme se výborně najedli! Bylo to vynikající! Ostatní se také jen oblizovali a jako poděkování nám zanechali nesnědené olivy. Rádi jsme je dojeli. Skvělé! Malá Terka přejedením zcela odpadla a půl hodiny bezvládně ležela na verandě mezi sbalenými zavazadly. Ona olivy může.
  • Několik z nás dokonce po této skvělé večeři svůj talíř předmylo – vlastními jazyky :-) Zjistili jsme, že malá Terka a Bobeš mají tak dlouhé jazyky, že si dovedou oblíznout špičku vlastního nosu.
  • „Tys mně vyfotila kozy!“ Hlasitý výrok jedné nejmenované druhé nejmenované při experimentech s podvodním fotoaparátem. V tu dobu byla ve vodě a na pláži řada turistů z Čech, ale i Chorvaté rozuměli.
  • Vy jste ta divná skupina, co jich vždycky chodí do vody všech 8 najednou!“ – výrok prodavače ze stánku se suvenýry. Pravda, byli jsme nepřehlédnutelní, vzdálený pozorovatel nám mohl hádat věkový průměr 10 let. Místo toho byl krásně milosrdných asi 24 let :-)
  • Ten samý prodavač, když se mu naše slečny rozptýlily po stánku, poslal Vojtu a Bobeše, ať si v klidu jdou dát na zahrádku vedlejší restaurace pivo. Měl pravdu, slečny nakupovaly půl hodiny.
  • „Když jste ti radioamatéři, tak jsme vám dali apartmány s nejlepším balkónem (2. patro) z celé Povljany“ – majitel místní cestovky. Na krátkých vlnách jsme vysílali z verandy v přízemí. Onen balkón okupovaly naše slečny. My jsme na něj alespoň zavěsili střed drátové antény inv. vee.
  • Marek krásně srozumitelně do rádia artikuloval svůj volací znak. Nám ostatním ale jeho „My name is Marek“ nesmírně připomínalo „My name is Mourek…“ A Mourek mu zůstal :-)
  • Když jsme sedli do auta cestou zpět, náčelník Vojta nařídil, že chce vidět cestovní doklady. Markův jsme viděli za chvíli – po vykládce a nakládce půlky auta. Cestovní pas byl v tašce v zavazadlovém prostoru. Jako před odjezdem z Hradce.
  • Cestou tam jsme museli ukázat ověřená potvrzení od rodičů, že s námi jejich děti jedou dobrovolně. Chorvatský pohraničník nabádal Vojtu, ať ona lejstra důkladně schová. Ten samý pán na nás při zpáteční cestě mával, ať jedeme a nezdržujeme. Zase si na nás smlsnul Maďar, dal pokyn „Open the door!“ (nechápu proč, krásné čumáčky byly identifikovatelné i přes sklo) a s každým se osobně seznámil. Drobná předzvěst toho, co nás v Maďarsku čekalo.
  • Po dohledání Markova pasu se ještě Bobeš vrátil do apartmánu. Druhé klíče od auta. Byly na poličce v kuchyni.
  • Ve městě PAG si u benzinky před námi stojící Švýcar, věk 65+, pečlivě a pomalu umýval po natankování všechna skla auta. Přímo u stojanu a s frontou aut za sebou. Psychicky to nezvládl manželský pár s vozidlem „autoškola“. Nejdříve se šla podívat paní, pak se otočila, pokřižovala a šla k autu. Vyšel manžel, něco na Švýcara povykoval, pak se otočil k nám a výrazným hlasem opakoval „To je Evropská unia…“ Švýcar v klidu domyl auto a pak šel zaplatit. Po natankování jsme 10 metrů popojeli, aby autoškolští manželé mohli odjet. Jejich úsměvy a mávání zjevně znamenaly, že není EU jako EU.
  • Komáři jsou bestie a koušou! Poslední dva dny, ale o to intenzivněji.
  • Hráli jsme Tetris – naše kreace při chůzi po pětimetrovém pásmu kamení na pokraji vstupu do moře nic jiného nepřipomínaly :-) Teda někteří chodili plavat v botách, ti nás ostatní jen komentovali. Ale zase přišli o ten krásný adrenalin, když se ostrý kámen zabodnul do chodidla.
  • Jedné starší domorodé ženě se nelíbilo v Zadaru na molu, že jsme při skupinové fotce zabrali místo, kudy chtěla projít. Než by 10 sekund počkala, začala na nás něco ječet v domnění, že jí nerozumíme. Díky, Terezko, že jsi jí to oplatila stejným jazykem i tónem. S tím babizna nepočítala.
  • Sedmnáctiletá ve vodě zvolala: „Jé, tady něco plave!“. Šestnáctiletá pravila“ „Tomu se říká kondom.“ Sedmnáctiletá odpověděla: „Ale já to měla v plavkách…“
  • Cestou zpět se velké Terce a Míše zjevně zdálo, že se Pidlich nevrací v právě reprezentativním stavu. I postříkaly mu hlavu tužidlem na vlasy a vyčesaly krásného kohouta.
  • Stejné dva živly cestou domů v autě zjevně vyhlásily soutěž o nejpronikavější parfém. My starší jsme si vzpomněli na žákyni Emerovou v povídce Šimka a Grossmanna „Výchovný koncert“ – „Neznamená to ovšem, že Emerová se zlije tou lacinou voňavkou, po které se panu inspektorovi udělalo špatně…“ např. - http://www.volny.cz/jump/povidky.htm
  • Jakmile někdo usnul – v autě nebo u večerního filmu, vždy se našel ochotný „dobrák“, který ho u toho vyfotil. Že si účastníci zájezdu až takhle vzali k srdci větu „budete fotit vše, co před vámi neuteče“, jsme vážně netušili. Jeden odchovanec Bobeše - tč. student VŠ - pravil, "co chceš, dyk mají Bobešovu školu".
  • Malou Terku a Míšu jsme předávali v Litomyšli na parkovišti Terčiným rodičům. Po bouřlivých objetích účastníků zájezdu, která narušila jen pomalu projíždějící a nechápavě se tvářící hlídka Policie, se Bobeš chystal na cestu. Vyhrnul si vysoko tričko a opět se potřeboval pohodlně „nasypat“ do kalhot, které mu trochu sjely dolů. Maminka Terezky to komentovala ve stylu, že to měl udělat, když jeli ti policajti kolem. Že by určitě zastavili.
  • Po návratu zjistil Vojta, že má dva pasy. Oba cestovní. Každý na jiné jméno. Sklerotik se dosud neozval. Ale žalovat nebudeme. Počkáme.
  • Zato parfém nalezený v autě je Pidlichův.
  • Klínovému řemenu se cesta moc nelíbila. Ale vydržel až domů. Punčochy slečen na opravu nebyly potřeba.
  • Vojtovi bylo podezřelé, proč na nás cestou domů řidiči zejména náklaďáků blikají. Do okamžiku, než zjistil, že naši vzadu sedící „kočičáci“ na každé auto, které jsme míjeli, nadšeně mávají.


Seznam zářezů je otevřený, uvítám cokoliv, co se událo a já na to zapomněl.
Bobeš


1 komentář:

Žížala řekl(a)...

super článek věřím že to muselo být opravdu vydařené :-)