Poté, kdy jsme si s XYL
Karlem prolezli v červenci 2010 křižník Belfast v Londýně na Temži, kde
jsem kvůli azbestové izolaci nemohl vysílat, padlo nekompromisní rozhodnutí.
Z Belfastu prostě Prdec vysílat bude! Osvědčená sestava Vojtík OK1ZHV a
Martin OK1FMS byla všemi 10-ti pro, takže se už v říjnu agentura OK1NZJ – Bobeš
Logistic dala do práce.
Prvotní bylo plánovat termín, věděli jsme, že členové místního radioklubu – většinou námořníci na penzi – se scházejí v hamshacku vždy ve čtvrtek. Jenže který? Připadal v úvahu konec dubna, začátek května. Martin OK1FMS nemůže 30. dubna – jako hasič drží pohotovost, kromě toho byla na 29. dubna nahlášena akce „Royal wedding“. Volba tedy padla na první květnový víkend. Využili jsme toho, že čím dříve budeme objednávat letenky a ubytování, tím bude vše levnější. Takže letenky byly zabookovány u osvědčené nízkonákladovky Easy-Jet, tři zpáteční letenky včetně jednoho zavazadla (na nezbytné potraviny přesahující povolených 100 ml apod.) stály 6 850 Kč, rychlodráha Gattwick Express - Gatwick Airport to London Victoria GROUP RETURN £61.60 (3 Adults in Package).
Výběr hotelu – limitující byla
samozřejmě cena, také jsem nechtěl do částí Londýna, které neznám. Takže jsem zvolil
lokalitu jihovýchod Londýna, směrem kde bydlí naše společná kamarádka Soňa,
která nám loni poskytla azyl. Nakonec
zvítězil hotel Eurotraveller Hotel-Premier (Tower Bridge), Old Kent Road. Třílůžák bez snídaně nás tři vyšel dohromady na £198 za dvě noci. Přes ulici 5
minut chůze obrovské Tesco, před hotelem zastávka autobusové linky přímo
k Tower Bridge, kam se jede 15 minut, ke kamarádce Soně domů 15 minut,
prostě strategická poloha. Vše jsme zajistili a většinou už zaplatili ještě na
podzim 2010.
Vláďa OK1IVZ byl pověřen
transportem expedičního týmu na Ruzyňské letiště. A tam se začaly dít věci.
Martin zjistil, že jakožto spojový technik má plné kapsy zakázaného
kontrabandu. Samozřejmě až po odbavení kufru. Jeden šroubovák vyhodil do koše
na odpadky, další výbavu – nádherný nůž, se snažil nechat někde v úschovně
zakázaných předmětů. Podařilo se mu to, ale já, Vojta i všichni, kterým jsme to
ještě z letiště volali, měli o zábavu postaráno. Nastal průchod
bezpečnostními rámy. Já, vědom si toho, jak mně v New Yorku pískal každý
cvoček na riflích od Vietnamce zvlášť a ochranka se mi velice důsledně
individuálně věnovala, jsem byl totálně bez metalických doplňků nebo je poslal
pásem do rentgenu. Martin měl drobné problémy, dáma u pásu poznala radiostanici
a chtěla ji vidět. Problémy měl zcela logicky Vojta. Jeho necelých 100ml
vlasového šampónu v 200 mililitrové lahvičce dámu zaujalo. Marné bylo
Vojtovo vysvětlování, že na lahvičce je sice psáno 200 ml, ale je-li
z poloviny naplněná, obsahuje povolené množství tekutin. Dáma zjevně
nechtěla pochopit, proč Vojta veze i těch 100 ml šampónu (kdoví proč) a
lahvička s námi nevycestovala.
Let proběhnul naprosto
v pohodě, přistání také, u okénka rychlodráhy Gattwick Express jsem se
musel prokázat kartou, kterou jsem platil, aby mi vydali zakoupené jízdenky.
Sedli jsme do vagónu a absolutně v tichosti jsme se rozjeli a jeli tak, že
jsme ani jízdu nevnímali. Konzumovali jsme řízky z domova a Martin OK1FMS
jen s úžasem konstatoval, že oni mají veškeré sdělovací a zabezpečovací
kabely tažené na povrchu. Že toto je u nás vzhledem k jisté komunitě
nepředstavitelné!
Na nádraží „Viktorky“ jsme měli
první úkol – najít místo, kde se dá dobít naše zapůjčené Oyster Card – obdoba
naší Městské karty. Soňa ji rok předtím dobíjela prakticky kdekoliv, mysleli
jsme, že to nebude problém. Problém byl, domorodci nechtěli pochopit, že
angličtina není náš rodný jazyk, jak policista, tak prodavačka v trafice
nás tvrdošíjně posílali do metra, ačkoliv jsme jim tvrdili, že chceme jet
autobusem. Až černoška prodávající vlakové jízdenky nám svěřila sladké
tajemství, že ač chceme jet autobusem, tak Oyster card se dobíjejí skutečně pod
zemí, ve stanici metra. Tak jsme se tam zanořili a poté, co vystáli frontu,
jsme si karty nabili na předpokládaný počet jízd.
Nalezení správného terminálu pro
autobus k hotelu bylo dílo okamžiku. S čím jsme ale nepočítali, byl
řidič v turbanu, který se londýnský doubledecker podle nás spíše snažil
ukrást než řídit. V plném autobuse jsme raději vzali zavděk sedadly „for
disabled people only“, než se cestou přerazit. Po čtvrthodince sebevražedné
jízdy jsme byli před hotelem. Vystoupili jsme, Vojta se důkladně podíval vlevo,
zda něco nejede a vstoupil do vozovky. I ozvalo se skřípění brzd a všichni jsme
pozorovali vyděšeného Angličana, jak při jízdě vlevo na poslední chvíli
zabrzdil půl metru před Vojtou. Vojta si konečně uvědomil, že jsme
v Anglii a pak už způsobně vyhledával semafory.
Hotel nás překvapil – ne snad
tím, že nejsvětlejší široko daleko byla jeho pákistánská obsluha, ale nádherným
pokojem, dvě samostatná lůžka, jedno letiště (zabral OK1NZJ), lednička, kávovar
s připravenými sáčky s kafem, čajem a dokonalou koupelnou. Vše umocněné
tím, že jsme byli v bloku směřujícím dozadu, do zahrad, nikoliv do
frekventované Old Kents Road. V dané cenové relaci jsme asi nemohli vybrat
lépe.
Po základním vybalení věcí jsme
seběhli před hotel, přímo před ním měl zastávku autobus, který nás dovezl až do
Greenwich parku. Prošli jsme si ho, zjistili, že se skutečně Londýn chystá na
olympiádu a zpoplatnil i to, co bylo dříve zdarma, vyfotili se u nultého
poledníku a seběhli dolů do čtvrti Greenwich. Tam jsem chtěl klukům ukázat jak
úl hučící Greenwich Market. Bohužel, ve středu tam byly jen asi dva otevřené
stánky. U východu nás ale obtěžovala jakási česky mluvící ženština, která se
nám snažila vysvětlit, že v roce 2012 bude konec světa. Přemístili jsme se
na Greenwich Pier, kde přistávaly lodě směrem do centra i po proudu
k bariérám. Koupili si lístek a vyrazili prozkoumat muzeum Greenwich-e.
Bylo nesmírně zajímavé, hlavně nás zaujalo jeho západní křídlo, zvané The Old
Brewery. Než nám chlapec natočil pivo, měli jsme všichni možnost degustace a
výběru toho, co nám chutná.
Loď. Teda, nebyla to loď
v pravém slova smyslu, ale rychlík na vodě. Katamarán, pohon dvojicí
turbín, jeho zrychlení by mu záviděl kdejaký osobák. A nikde nečekal – jeden
pán nastoupil, manželce zbývalo asi 20 metrů, loď se stejně rozjela, za pár
minut jela další. Nesmírně jsme si plavbu užili, jeli jsme až skoro
k Westminstru. Naštěstí to bylo až posledních pár minut, kdy Vojta
nesmírně spěchal, opět se projevila výhoda znalosti prostředí, bleskurychle
jsem s ním prokličkoval do podzemí radnice, kde našel svoji kýženou restroom
místnost. Stihnul to.
Martin využil příležitosti, objevil tam „Oriental bufet,
£ 7,99 Eat as much as you like“,
přezdívaný též „Sežer, co můžeš“. I zaplatil a jedl a jedl.
Asi po půlhodině přežírání jsme
ho s Vojtou odstrkali na zastávku autobusu a přemístili se do hotelu. Tedy
přecpaný Martin šel do hotelu rovnou, Vojta s Bobešem do velkého Tesca pár
minut od hotelu. Vojta platil v pohodě, na mě černá holčina u kasy
vyštěkla „Your Clubcard!“ Bál jsem se odporovat a jal se svoji kartu vytahovat
z peněženky s opatrným upozorňováním „But its from Czech Republic…“
Na to ona zase „Your Clubcard!…“. Dostala, co chtěla, nešťastně kartou
manipulovala u skeneru, ten pípal, ale nic, Vojta je schopen odpřisáhnout, že
v obchoďáku začaly pohasínat okolní pokladny, nevím. Nakonec pochopila,
Clubcard mně vrátila, já mohl v klidu zaplatit těch pár nádherných
nákupních tašek s beruškami a něco málo k jídlu.
Vojta chtěl ochutnat zakoupené
pivo, ač jsem nabízel otvírák, starý zálesák Martin se nebídl, že lahev otevře
přes futro dveří v koupelně. Copak o to, povedlo se, ale následně musel
stírat podlahu a Vojta pivo stejně vylil, protože omylem koupil nějaké ovocné
či co.
Ráno nastala příprava na hlavní
bod programu, nasedli jsme na autobus, dojeli k mostu Tower Bridge.
Vzhledem k časové rezervě jsme obešli hrad Tower a vydali se podél Temže
na nejbližší most proti proudu Temže a zpátky po druhém břehu. Pak jsme
způsobně zaplatili vstupné a ponořili se do nitra palub i podpalubí křižníku. Jako
správní technokrati a milovníci staré techniky jsme tam byli naprosto u
vytržení. Kam se dalo, tam jsme vlezli, byť některé průlezy nebyly stavěny na
naše hezké postavy s batohem a záložním padákem, ale nakonec jsme se
dostali všude a byla to parádička. 
Konečně jsme skončili
v hamshacku GB2RN. Tam nás uvítali dva členové radioklubu Britského
královského námořnictva a rozdělili jsme se k rádiům. Martin OK1FMS
vytáhnul svůj památný klíč značky Junkers z německé válečné lodi, před
mlsnými zraky anglických radioamatérů zapojil a začal vysílat. My jsme se
s Vojtou OK1ZHV posadili k druhému rádiu, kde se naši kolegové
snažili zprovoznit RTTY pracoviště. Po chvíli se sice povedlo, nicméně ač každý
na jiném bandu, přesto jsme si vadili. Není důležité zvítězit, ale zúčastnit
se, tak jsme se gentlemansky podělili o jediný transceiver. Aj tak jsme si
užili a byla to paráda dávat výzvu „CQ CQ, this is station GB2RN calling from
Her Majesty Ship Belfast from river Thames in London…“. A nádhera poslouchat
vyděšeného OK2 amatéra, kterému jsem po odpovědi na call dával report
v češtině. Chvíli nemohl pochopit, jak to, že Čech vysílá z britského
křižníku J.
Pohodička to byla do okamžiku, kdy mě někdo zjevně napráskal na DX Cluster a já
se začal potit v pile-up-u. Na moje prosebné oči věrného psa reagoval
Vojta i Martin jen smíchem, ať si to užiju. Přežil jsem to, udělal řadu QSO a
byla to paráda. Sice jsme každý vysílali jen něco přes půl hodiny, ale rozhodně
toho nelitujeme a byl to skvělý zážitek.
Pak jsme ještě prolezli zbytek
lodi, hlavně nás fascinovala její strojovna a zázemí s obráběcími stroji,
za které by se nemusel stydět ani menší kovozpracující podnik. A výprava školní
mládeže, kterou paní učitelka důrazně umravňovala slovy „Mluvte děti slušně,
tihle pánové vám rozumějí…).
Ještě jednou jsme přeběhli Tower
Bridge, v přilehlém obchůdku nakoupili pár dárků domů, vyfotili si první
ženu ve funkce Beefeetra – paní Moiru Cameron a vrátili se na hotel.
Po krátké relaxaci jsme se
odstěhovali do recepce odzkoušet, jak místní dovedou točit pivo. Bez problémů,
spíš byl problém vrchovatý půllitr nevybryndat cestou ke stolu. V prostoru
recepce sedělo pár černoušků oblečených v pestrobarevných dekách a
s nohami na stole. I napodobili jsme je, zjevně to tam bylo běžné.
Večer jsme vyrazili navštívit
Soňu a jejího manžela. Cestou jsme narazili na další bufet, tentokrát
s cedulí „Chinese Japanese Thai & Others – Eat as much as you can“. I překonali jsme se a
skutečně jedli „as much as we can“. Okrajovou částí Burgess parku jsme pak
bezpečně dorazili k Soně. Ta nás překvapila připravenou půlkou kuřete na
osobu. Přestože jsme už byli ve stádiu „We can not eat anything“, překonali
jsme se. Pak nás Soňa vyprovodila do typické pub kousek od jejího bydliště na
Guinesse. Přestože čtvrť Peckham, kde Soňa bydlí (ano, i zde se poté loni rabovalo),
neoplývá obyvateli bílé pleti, v hospodě jsme narazili na všech asi 10
místních bělochů. Zde zase nebyl nikdo jiné barvy pleti než bílé. Po dvou
pivech (každé za 4 libry) jsme vyrazili kolem půlnoci na hotel. To jsme zase už
potkávali jen lidi, kteří naprosto splývali s noční tmou. Ale naprosto
jsme to nevnímali a cítili se zcela bezpečně – netušili jsme, jak to bude pár
stovek metrů odtud pár měsíců poté vypadat.
Před hotelem se něco dělo –
zjevně tam byla svatba, byť se nám zdálo, že nevidíme nevěstu, ale více než
jednoho ženicha. Byli to oni černoši ve svátečních dekách a plno dalších.
Právě, když dělali společnou fotografii, nenápadně se mezi ně vmísil Martin
OK1FMS a pak s uspokojením pravil „To jsem zvědav, která z rodin bude
mít průšvih, že má v příbuzenstvu bělocha…
:-)
Vzhledem k tomu, že nám
letadlo letělo v podvečer, využili jsme dopoledne k procházce
Londýnem. A hned jsme začali prohlídkou mostu Tower Bridge, nechali jsme se
vyvézt výtahem do horního patra jedné věže. Prošli jsme si spojovací chodbou
vysoko nad vozovkou do druhé věže, cestou samozřejmě fotili jak o závod a
vzpomínali na vysílání z Belfastu. Pověstná třešnička na dortu byla
strojovna mostu Tower Bridge a v ní dokonale udržované soustrojí
ovládající jednu část zvedání vozovky. To byla paráda a dlouho jsme se nemohli
od té krásné podívané odtrhnout. 
Ve finále jsme už jen volným
krokem došli proti proudu Temže až k Westminstru, naposledy se podívali do
hotelu (dvě jízdy autobusem navíc pro bezplatně uschovaná zavazadla vyšla levněji
než úschovna v centru Londýna – a to výrazně). No a s jedním
přestupem se vypravili na Viktoriino nádraží. Cestou jsme byli zcela jasní
jedné místní stařence, tak nás upozornila, že jestli jedeme na nádraží, ať
koukáme vystoupit. Děkujeme babi J.
No a na rozloučenou
s Londýnem jízda Gattwick expressem a díky velké časové rezervě i dlouhé
čekání na letadlo v letištní hale. Předtím jsem si bohužel při průchodu
bezpečnostním rámem zapomněl sundat hodinky a poslat je na pásu pod rentgen. A
tak jsem zase pískal. Vojta taky. V tu chvíli se na nás vrhnul vysoký a
ramenatý černoch z ochranky s rukama připomínajícími lopaty na uhlí.
Ale nesmírně procítěně pohmatem zjistil, že nic nebezpečného nevezeme, citlivě
mně srovnal ortézu na koleni pod riflemi. Až na nás jeho něžný přístup dělal
dojem, že není letištěm placen, ale že naopak si sám platí, aby tuto práci mohl
vykonávat. Pak už nás čekal klidný a pohodový let domů s nádhernými
pohledy na zapadající slunce. Martin si na letišti vyzvednul své zbraně,
nasedli jsme k Vláďovi do auta a plni nádherných ham i non-ham zážitků
vyrazili do rodného města.
No a co letos – vymysleli jsme si muzejní ponorku U995 v Německu, ale přišla nám odpověď, že tam jen jednou do roka mohou vysílat radioamatéři - bývalí a současní námořníci z Německa, no a nikomu jinému to nepovolují, ani německým amatérům. Ale máme s Martinem a Vojtou v záloze jeden bombastický plán, se kterým se snad brzy na Prdci ozveme.
A abych nezapomněl - zde jsou oficiální stránky křižníku Belfast i s fotografiemi našich maličkostí.
A zde je na stránkách BBC článek a video popisující, jak se půl roku po naší návštěvě zřítil přístupový můstek na loď.
Teď mně právě moje XYL Karel říká - Proto se na vás asi tak mile tvářili, když v informacích k hotelu bylo napsáno "Gay friendly" a vy jste tam přijeli tři chlapi. A taky to může vysvětlovat, že jste u té svatby neviděli nevěstu :-)
No a pro úplnost - fotky jsou dílem Zdeňka, OK1NZJ a Martina, OK1FMS, video jsem poskládal z klipů Martina OK1FMS a jeho Lumixu.
Zapsal tak jak mu ten Němec po téměř roce umožnil Zdeněk, OK1NZJ (Bobeš)
A zde je na stránkách BBC článek a video popisující, jak se půl roku po naší návštěvě zřítil přístupový můstek na loď.
Teď mně právě moje XYL Karel říká - Proto se na vás asi tak mile tvářili, když v informacích k hotelu bylo napsáno "Gay friendly" a vy jste tam přijeli tři chlapi. A taky to může vysvětlovat, že jste u té svatby neviděli nevěstu :-)
No a pro úplnost - fotky jsou dílem Zdeňka, OK1NZJ a Martina, OK1FMS, video jsem poskládal z klipů Martina OK1FMS a jeho Lumixu.
Zapsal tak jak mu ten Němec po téměř roce umožnil Zdeněk, OK1NZJ (Bobeš)
